Fotografování

Makrofotografie je v principu „zvětšení“ a zaznamenání všeho, co našim zrakům normálně zůstává skryto. Původně latinský výraz „Makro“ znamená „Velký“ a označení je to zcela výmluvné, neboť přesně o tom to je - zaznamenat malé, nepatrné věci (jednotlivé detaily) tak, aby byly „velké“, plné života a emocí. Mnozí z nás již určitě někdy zkoušeli (nebo zkouší) makro fotografovat. Není to však zdaleka tak snadnou disciplínou, jak se možná může na první pohled zdát. Pojďme tedy nyní společně udělat první krůčky do takového světa a nakoukněme pod pokličku makrofotografie.

Fotograf musí v podobných případech pracovat velice rychle, velice tiše a velice precizně...
foto: Martin Hájek

Základní charakteristika
Díky velkému fotografickému boomu v poslední dekádě je dnes velice dobře dostupná v podstatě jakákoli technika k fotografování – a to téměř čehokoli (makrofotografii nevyjímaje). Makrofotografie je obor, který zobrazuje předměty, faunu, flóru v měřítku od 1:1 do cca 10:1 (tedy až 10x zvětšené). To fotografovi umožňuje zachytit svět, který bývá normálně skryt (nebo jej prostě jen nevnímáme), a díky tomu nakouknout do úplně jiné „dimenze“ - do fascinujícího světa nepřeberných barev, tvarů i nálad. Přitom není zas až tak podstatné, budeme-li hovořit o makrofotografii fauny a flóry, makrofotografii technické (strojírenství, elektronika, produkty), nebo například makru ryze dokumentačním. Náš dnešní článek si neklade za cíl komplexně shrnout makrofotografii jako takovou (na to zde ani není prostor), ale spíše poodhrnout závoj, který makrofotografii halí, a umožnit tak začínajícím fotografům, jež daná disciplína zajímá, udělat první krůčky a vysvětlit si nejdůležitější věci, které v „makrosvětě“ platí.

Zde máme naopak spoustu času (což je samozřejmě veličina značně relativní)...
foto: Martin Hájek

Co bude potřeba?
Hned zkraje si nalijme čistého vína - makro není vůbec jednoduchou disciplínou. Je velice náročné jak na samotné fotografování (zejména co se týče ostření a práce s hloubkou ostrosti), tak i na techniku jako takovou (makroobjektivy, předsádky, mezikroužky, makrokonvertory, makroblesky, stativy atd.).
Prvním předpokladem je tedy být vůbec schopen(-na) makrofotografii zachytit, což laicky řečeno znamená „fotit malé věci tak, aby byly velké“, tj. ostré, plné detailů, kompozičně i expozičně v pořádku. Základem je tedy DSLR a ten správný objektiv – konkrétně makroobjektiv. Už tímto můžeme pro vážnější makrofotografování v podstatě vyloučit třídu kompaktních fotoaparátů a ultrazoomů, neboť ty nám nikdy nenabídnou potřebné „zvětšení“.
Pokud si nechcete (nemůžete) pořídit hned makroobjektiv, existují samozřejmě i alternativy v podobě vhodného příslušenství, jako jsou: předsádky, makrokonvertory či mezikroužky. Běžným vybavením makrofotografa jsou blesky. Dobrou volbu představují blesky externí, ideální volbu pak makroblesky nebo alespoň „makro-adaptéry“ (nasazující se na hlavu běžného externího blesku). Lze samozřejmě použít též interní blesk, ale to je řešení spíše krajně nouzové. Ve výbavě každého „makrofotografa“ by neměl chybět stativ, odrazná deska nebo rozptylka.

Makrofotografie technického rázu také většinou nikam nespěchá...
foto: Martin Hájek

Expozice
Máme-li potřebnou techniku, je třeba pozastavit se nad samotným fotografováním. Například se při focení makra budeme často potýkat s nedostatkem světla, a to už z principu, neboť snímáme na velmi krátké vzdáleností, tudíž si budeme téměř vždy stínit (vlastním tělem i DSLR s objektivem). Zároveň jsou často nutná vyšší clonová čísla – jednak kvůli lepší kresbě objektivu a druhak z důvodu vyšší hloubky ostrosti. Tím se nám problém s nedostatkem světla ještě silně násobí. Fotografování makra při současném použití vysokých citlivostí (ISO) není ničím výjimečným, ba naopak. Pouze je třeba volit rozumné hodnoty, neboť čím vyšší ISO máme, tím nám roste digitální šum a zároveň se nám zhoršuje i kresba, potažmo ostrost. Je to důsledek redukce šumu, kterou používají více či méně všechny moderní DSLR (některé přístroje umožňují danou funkci vypnout).

Ryche komponovat, rychle zaostřit, rychle exponovat... je toho dost, co si hlídat...
foto: Martin Hájek

Stabilizátor
Vynikajícím pomocníkem (nejen) v makrofotografii je optický nebo mechanický stabilizátor (záleží na tom, máte-li stabilizaci v těle či objektivu), který běžně nabízí zisk až 3 EV. Tzn., že lze s jeho pomocí prodloužit expoziční časy až 8x (2 x 2 x 2), aniž by se to výrazněji projevilo pohybovou neostrostí na výsledné fotografii. A vůbec se připravte na to, že jak pohybová neostrost, tak například problémy s ostřením budou v makrofotografii vašimi stálými a věrnými (leč nežádoucími) společníky.

Makro je občas dokonce i vyloženě "nebezpečným sportem"
foto: Martin Hájek

Režimy a nastavení
Co se týče samotného měření expozice a nastavení fotoaparátu, zapomeňte na scénické režimy typu: „Makro“, „Kytička“, „A-Dep“ ap. Máme-li dostatek času („fotíme něco, co neuteče/neulétne“), vůbec se nebojme manuálního režimu (M). Nemáme-li moc času, priorita clony (A/Av) je ve většině případech optimálním režimem (nicméně nelze to brát jako dogma, stejně tak jsou situace, kde "stačí" i program - "P"). Způsob měření expozice (metering) je v makru často lepší „Se zdůrazněným středem“, ve výjimečných případech dokonce i bodový. Ničím výjimečným není ani časté fotografování výrazně tmavých nebo výrazně světlých „scén“, takže kompenzace expozice bude častým pomocníkem (vyjma plně manuálního režimu, kde „není co kompenzovat“).

Zase chvíle oddechu a pohody
foto: Martin Hájek

Ostření
Náročné je v makrofotografii ostření, proto dost záleží na tom, jak si v tomto případě poradí právě ten váš objektiv. Ultrasonické ostření (USM - Canon, HSM - Sigma, SSM – Sony), pracuje rychleji, přesněji a má tišší chod oproti AF klasickému. Důležitý je také výběr ostřících bodů. Automatický výběr (všechny AF body aktivní) zde není příliš žádoucí, neboť se snadno „chytne“ právě ten bod, který zrovna nechceme. Lepší je tedy manuální výběr a pouze jeden bod / oblast, což lze na matnici posouvat nebo použít metodu tzv. „point-recompose-shot“ (zaostření a překomponování). Nezřídka se též vyplatí zvolit kontinuální režim AF, který ostří stále, dokud držíte namáčknutou spoušť. Díky tomu máme větší jistotu (oproti jednorázovému AF), že „udržíme“ snímek ostrý.

A teď něco pro entomofobiky...
foto: Martin Hájek

Bohužel v praxi rychle zjistíme, že jsme mnohem častěji odkázáni na manuální ostření, protože nám jednak poskytne plnou kontrolu nad výsledkem, a zároveň při snímání na velice krátké vzdálenosti autofocus často (a rád) selhává. Kombinace manuálního ostření (MF) s funkcí „LiveView“ (živý náhled) je u makra hotovým požehnáním a s trochou cviku s tím lze dosáhnout skvělých výsledků. Jen je třeba předem vyzkoušet případné zpoždění displeje, počítat s ním a při samotném focení předvídat (což by ale fotograf měl tak jako tak). Běžnou a účinnou fintou v makrofotografii je předostření, neboli zaostřit na určitou vzdálenost, „zablokovat“ ostření (přepnutím na MF, ideálně uzamčením ostřícího prstence – je-li možno) a poté jen velice citlivě pohybovat objektivem vpřed / vzad (v ruce - hůře, na stativu - mnohem lépe), čímž vlastně posouváme rovinou zaostření sem a tam. Pak jen stačí vystihnout pravý okamžik a exponovat.

foto: Martin Hájek

Makroobjektivy
Makroobjektivy se od „běžných objektivů“ výrazně liší poměrem zvětšení (viz další odstavec), dále schopností zaostřit na velmi krátké vzdálenosti (MFD) – v řádu pouhých centimetrů, a též mají optickou soustavu optimalizovanou pro kresbu právě na velmi blízké snímání. Obecně platí, že makroobjektivy mají vysoce kvalitní kresbu, díky čemuž se výborně hodí například také pro produktovou nebo portrétní fotografii. Ohniska makroobjektivů se nejčastěji pohybují od 50 do 100 mm. Musíme zde však zohlednit crop faktor (DSLR s menším snímačem), který nám adekvátně zmenšuje zorný úhel (viz odstavec níže). Tak například: makroobjektiv 90 mm nasazený na Nikon s DX (menším) snímačem bude mít zorný úhel (úhel záběru) odpovídající 135mm ohnisku!

A nyní se podívejme, na co si dávat pozor a co si hlídat při výběru toho správného makroobjektivu!

foto: Martin Hájek

Poměr zvětšení
Poměrem neboli měřítkem zvětšení se rozumí poměr mezi skutečnou velikostí fotografovaného subjektu a jeho reálné velikosti na snímači. Běžné objektivy mají poměr zvětšení okolo 1:4 -1:5, takže v hledáčku je vše 4x až 5x zmenšeno. V praxi to znamená, že 4 cm (poměr 1:4) resp. 5 cm (poměr 1:5) jsou ve skutečnosti na snímači zobrazeny ve velikosti jen 1 cm (tedy 4x resp. 5x zmenšené). Pravé makroobjektivy mají měřítko zvětšení 1:1, což znamená, že 1 cm ve skutečnosti odpovídá velikosti 1 cm na snímači. Vše, co vidíte v hledáčku, je zkrátka větší než v případě „běžných objektivů“. Výrobci bohužel v tomto směru rádi klamou zákazníka a vydávají za makro i takové objektivy, které ve skutečnosti s makrem nemají nic moc společného (jejich poměr zvětšení je běžně 1:2 i více). U DSLR s menším snímačem (APS-C / DX - bráno v poměru k 35mm kinofilmu) má na výslednou fotografii vliv ještě navíc crop faktor (ořez). Obraz se nám v takovém případě prakticky zvětší / přiblíží a měřítko nám (důsledkem crop faktoru) dále roste. Makro objektiv s poměrem zvětšení 1:1 tak odpovídá spíše hodnotě cca 1,5:1 (dle velikosti snímače a daného crop faktoru: Canon – 1.6x, Nikon – 1.5x, Sigma – 1.7x, 4/3 formát Oly/Pan – 2x).

foto: Martin Hájek

Minimální zaostřovací vzdálenost
Velmi důležitým parametrem je minimální zaostřovací vzdálenost, která nám udává, jak blízko se můžeme k fotografovanému objektu přiblížit a daný objektiv bude zároveň ještě schopen korektně zaostřit. U DSLR se tato vzdálenost měří od předmětu k rovině snímače (na těle DSLR je příslušná značka, kde tato rovina leží). Výhodu je, že při této vzdálenosti zároveň objektiv dosahuje svého maximálního měřítka snímání. Nevýhodou naopak budiž, že čím jste blíže, prudce klesá hloubka ostrosti (tím pádem se hůře ostří), také potřebujete více světla (stíníte si jak fotoaparátem, tak vlastním tělem), dochází k perspektivnímu zkreslení, o pohybové neostrosti a selhávajícím AF ani nemluvě. V neposlední řadě čím blíže jste, tím snáze vyplašíte „to“, co fotíte (je-li to samozřejmě živé – např. hmyz).

foto: Martin Hájek

Hloubka ostrosti
Spolu se snímací vzdáleností narazíme pochopitelně na problém klesající hloubky ostrosti, a to dost podstatně! Kdekdo možná namítne, že stačí použít vysoká clonová čísla, což nám hloubku ostrosti zvyšuje. To je sice pravda, ale nezapomínejme, že v makrofotografii snímáme při relativně vysokých ohniscích - okolo 100 mm (+ crop faktor – v případě menšího snímače) a na extrémně krátké vzdálenosti. Taková kombinace má na HO naprosto zdrcující vliv, i když fotíme na extrémní clonová čísla (např. F22)! Potřeba mnohonásobně více světla je v takovém případě zcela jasná. Makroobjektivy sice umožňují nastavení vysokých clonových čísel (F32, F45) s cílem dosažení vyšší hloubky ostrosti, jenže při vysokých clonových číslech (malé díře) zase dochází k silné difrakci (lomu) světla a tím k velkému poklesu brilance obrazu. Co nám z toho plyne? Máme-li dostatek světla nebo silný makroblesk, není na škodu si přiclonit (ale s mírou, ideální je volit hodnoty mezi F8-F16), minimálně kvůli optimální kresbě objektivu. Nicméně hloubku ostrosti tím nijak výrazně neovlivníme (počítá se zde většinou jen v řádech milimetrů). Platí tedy vždy kompromisy - něco za něco.

 

zdroj: http://www.fotografovani.cz